V práci

Jsem v práci. Když jsem tu seděla naposled, neměla jsem tušení, byla jsem jinde, v oparu tzv. remise. Vidím tu pár posledních papírků s resty před dovolenou, válejících se kolem klávesnice. Píšu tu,  koho musím obvolat, co musím dopsat a dozařídit. Koho musím kontaktovat až se vrátím z dovolené. Bylo to tak fajn, pěkný, natěšený na dovolenou, trochu unavený z práce...

Bála jsem se dneška, ráno mne dokonce napadlo, že to nedám. Kontakt s čímkoliv, co miluju, mi přináší hroznou bolest, paradoxně. Už aby to bylo jinak, sakra! Bála jsem se toho, že zas přijdou slzy, který přichází často a hodně a dají mi maximálně rudý oči, žádnou úlevu, nebo katarzi. V soukromí, nejlépe o samotě, to zvládám.  Dneska to bylo ale jinak. Šla jsem poprvé od doby, co jsem byla v nemocnici, do práce - a bála jsem se, že to svoje slzavý údolí neukočíruju.

Tak koukám kolem sebe a na ten stůl a připadám si, jako astronaut ve skafandru, kolem jsou sice věci a lidi,který znám, ale vlastně jsou daleko jak planeta země z pohledu z vesmíru (za kterou se mi ale hrozně stýská). První "pohlazení", který se ke mě přes skafandr dostalo, bylo od mojí úžasný šéfky. Další pohlazení od mého terapeuta. Pak další, další... Teď mám pocit, že tam něco zůstalo, že to nevyprchalo úplně. A že jsem trochu silnější. Jsem vděčná, že jsem měla odpoledne už kapacitu poslouchat a povídat o práci, přemýšlet o ní. Že jsem mohla plakat a ustát to. A pak se usmívat s mojí zlatou, milou kolegyní, i když z dálky.

Díky za dnešek, všem.