Mám a vždycky jsem měla od pána Boha jeden obrovský Dar. Teda víc darů, jeden z nich už mám dvacet let. Aničko, je to fakt dvacet let???

Nedám na vás dopustit, jste můj velký životní poklad, zdroj síly, lásky, legrace. Zvládli jste se mnou hrůzy minulýho roku. Teď jste tady zas, ale vy jste vždycky byli. Nemůžu si pomoct, ale je mi líto, že si tím zase musíme procházet. Vaše smsky, fotky, maily co mi teď posíláte, mi tak moc pomáhají, dávají mi energii. Už to pomyšlení, že vás mám, mi to pomáhá všechno přežít. 

Já teď žiju v takovym divnym světě. Mluvení mi nedělá dobře. A poslouchání taky ne (pokud to není hudba nebo filmy). Vytrhává mne bolestivě odněkud, kde teď nějak musím být. Přímý kontakt zvládám jen s velkým vypětím.Jde mi to trochu jen s tetou, která je se mnou od začátku a s Petrem. A s Whiskym, Inou a Fredym.

Jediná zvládnutelná forma komunikace je teď psaní. Těším se na den, kdy to přejde a já vás budu moct vidět. Miluju vás.