úsečka

tady a teď bylo dokonce téma mý diplomky. prakticky jsem ho znala díky zážitkům naprostýho štěstí, který mě, díky Bohu, navštěvovaly poměrně často. Náhle, intenzivně. Například, když jsem ležela v Jablonci v lese pod mým stromem, nebo když jsem poslouchala Mozarta, nebo Jacksona (hlavně jeho will you be there). Pak později mne to přepadalo na krásných místech, v Čechách, Indii, Izraeli, na rybách, na trhu.. Když jsem jedla vinikající jídlo. Když jsem s mým mužem.

Teď je to trochu jinak. Dneska ráno jsem se probudila a zjistila jsem to. Vím skoro všechno, co vědět můžu (co doktoři vědí). Vím, že ve středu mám PET scanning který mi prověří, zda nemám metastázy v mozku a kostech a také, jak říká doktorka, potvrdí nebo vyvrátí to, co mám v játrech. Narozdíl od chirurgů ve Vojenské nemocnici (kteří tomu dávají 100 procent), doc. Tesařová tomu prý uvěří, až to prokáže PET. Protože jsem kromě krvácejících metastáz úplně bez symptomů. Znám statistiky, články, příběhy jiných, kteří to měli podobně. Mám promyšleno x variant, co se stane když.... do poměrně velkých detailů. Je to můj způsob jak zvládat. Ale teď přišel ještě jeden. Já ho nevymyslela, on se objevil jako danost. To co jsem nabyla četbou a vyptáváním se, se snažím pouštět (ne zapomínat). Žiju teď do středy (kdy se dozvím PET). soustředím se na tohle krátký období, ostatní teď mám v mlze. A na týhle krátký úsečce času často prožívám "tady a teď" ale jiný kvality, než je pocit extáze nebo štěstí. Je to prostě bytí, bytí tady.Od středy pojedu zase další úsečku. Přítomnost mi pomáhá.