cesty

Dneska jsem byla zase v tunelu, byl jiný, byla to tentokrát magnetická rezonance. Ono to fakt rezonuje, jako blázen, ani zvuk izolující sluchátka nepomohla. Je to asi pátý tunel, do kterýho jsem zajela za poslední tři týdny. Už začínám být celkem zcestovalá.

Když odmyslím návštěvy lékařů a zdravotnických zařízení, vlastně mne cesty, výlety, procházky nějak přestaly tankovat. Možná jsem na ně unavená, tělo mám uchozený z mých vnitřních poutí, úprků, procházek, je jich teď hrozně moc.

Narozdíl od výletů mi vyhovujou  neplánovaný setkání. Dneska jsem se málem srazila s Fedorem před knihkupectvím, kde jsem si chtěla koupit knihu, kterou mi doporučoval pár dní před tím. Tak mi jí koupil a nachvíli jsme si sedli do jeho oblíbeného baru. Otevřela jsem si náhodně knihu zrovna v místě, kde se píše o karmě a převtělování /Dalajlama/. Mluvili jsme pak o tom, jak by bylo strašně fajn, vědět přesně, co nás a naše blízké čeká po smrti. Jak krásně asi umírají lidé, kteří jsou přesvědčeni, že se "tam" sejdou se svými blízkými, nebo se převtělí, nebo odcestují na jinou planetu. Nebo jsou si naopak jistí, že nebude nic. Že prostě zhasnou jako svíčka. Jenže já nic nevím, čím jsem hlouběji v tomhle existencíálním přemítání, vím toho méně. Mám v sobě hluboko zakořeněnou víru v Boha. Ale i on je pro mne tajemství, nekonečné. No, ale co s tím nadělám? Tohle jsem já. To vím stoprocentně.

Cestou na MRI jsem přemýšlela dál o tom nevědění na dřeň. Sice nemám jistotu, ale zas jsem v pohybu, proměnlivém životním proudění, někdy to pěkně bolí, je to tu dost divoký, žádný vyšlapaný cesty ani turistický značky. Co bude dál ukáže budoucnost. Nechávám to na Něm. Nebo to nechává On na mě??

Pokud mi je dobře, putuju klidně. Jsem daleko i blízko, hluboko nad věcí. Všechno kolem mne je čirý, ostrý a jasný. Žasnu nad všemi tvary, vůněmi. Pohybuju se pomaleji, než věci kolem mne, ale mě to nevadí. S rozkoší vdechuju vzduch, je čerstvo a krásně. Jsem sama, ale potkávám lidi, s některými se zastavím. S těmi nejmilovanějšími se dokonce můžu dotknout naší sdílený přítomnosti a je mi dobře. Když jsem v tomhle klidným rozpoložení, jsem nejblíž přítomnosti. Moc nepřemýšlím o tom, co bude. Putuju dál a cítím, že mi smrt dýchá na záda, dává o sobě vědět. Vždycky dávala, ale teď je ta jistota opravdovější. Šeptá, že je tu, že tu byla vždycky, nejen u mě, u každýho. A já mám možnost tady a teď ji cítit blíž, vidět její obrysy. Ŕíkám si: dobře, tak pojď se mnou, vím že tu si. Vždyď si mojí součástí.

Často se pak po určitý době zastavím. Moment. Vždyť to je omyl, já nechci, aby se mnou chodila! Proč? Proč se ukazuje zrovna mě? Já, která tak strašně chci žít a navíc mám svý plány. Ještě nedávno jsem se jimi opíjela. Mzp, PhD studium, psychoterapeutický výcviky, praxe, cestování, zvelebování bytečku na Hanspaulce, možná další pes, nový akvárko, psaní. A hlavně, život s Petrem! Ne, to je omyl! Někdo se musel splést!

A kolem to většinou ztmavne. Dám se  běhu, jak o život, nikdo mne nemůže dohonit. Pokud se zastavím, tak proto, abych vyrvala i s  kořeny stromy, nebo strhla domy, co mi stojí v cestě. Všechno co se mi připlete pod nohy, zničím. A křičím tak, že by mě mohli slyšet i na měsíci.

Tahle fáze je krátká. Dojde mi energie a taky mi dojde, že tenhle můj vnitřní závod nevyhraju. Pořád je to ale pohyb. Pohyb souvisí s časem. Čas s budoucností. Budoucnost s životem. Ale na konci cítím marnost a čas se zpomaluje. A já se objevuju v místnosti bez nábytku, ve tmě. Bez pohybu. Jsem poražená, ležím na zemi, prohrála jsem. Nenávidím sebe, své tělo, a svým nejdražším rozdávám jen smutek a utrpení.  Lituju, že jsem se narodila. TO byl omyl. Pak už žádný myšlenky nejsou. Jen klesám ke dnu a nic ke mě nepromlouvá. Jenom jedna věc tam je, ta, který jsem neutekla. A ticho.

Vždycky jsem nakonec nahmatala dno a  pomalinku se odrazila. Ale nevím, jak to bude pokračovat. Je toho strašně málo, co vím, kromě těch dvou základních jistot (teď žiju a jednou umřu). Vím, že putuju, vím, že utíkám, stojím na místě, nebo se propadám a pak odrážím. Vím, že cítím lásku, beznaděj, vztek, zoufalství, soucit, odevzdání. Pravdivý pocity, já až na dřeň. Jinak nic nevím, vůbec nic. Ale myslím, že vtip je v tom tohle unést.

PS: na mysl se mi vkrádá jedna část oblíbený písničky od REM: Oh no, I've said too much. I haven't said enough