Mám teď docela dobré období, Myslím, že líp "odkláním spodní proudy", nechci se jim úplně vyhýbat, ale také jim nejsem vydaná napospas kdykoliv se zamane. Už si je dokážu ohlídat, když potřebuju zrovna klidně plout. Ale ačkoliv o sobě říkám, že jsem optimista, myslím, že se nejedná o dlouhodobý proces lineárně směřující k čím dál lepšímu přizpůsobení se proudu. Není to ani kruh, cyklický opakování téhož, "nahoru, dolů". Je to furt jiný a i když se v tom vyvíjím a nabývám určitých dovedností ten proud ustát, nevím nikdy, co mě čeká. Vím jen to, že to bude nový.
Někdy pluju a se zájmem pozoruju okolí, někdy se mám chuť utopit, někdy mám potřebu pachtit se proti proudu a vrátit se zpět, jindy si už začínám představovat oceán...
Od pláče v ordinaci doc. Tesařové už uteklo vlastně dost vody. Byl to opět ten zážitek, který se zažere do mozku, ačkoliv si pamatuju z průběhu kontroly jen minimum.
Už když jsem do ordinace vkročila, hned jsem to věděla. Smutný výraz doc. Tesařové, dlouhý pohled do mých očí a pak slova "nemám pro vás dobré zprávy".
Od toho dne už uteklo tolik vody, že mám pocit, že to bylo před rokem. Proud mě stáhl pod hladinu, ale vysmekla jsem se mu ve sváteční den, 17. listopadu. Měli jsme v plánu jít s Petrem a kamarády vystavit prezidentovi červenou kartu. Já ale málem ani nevstala z postele. Byla jsem asi pohlcená smutkem a strachem a únavou, byla jsem vyčerpaná. Nakonec mě z postele dostalo pomyšlení, že mi pondělní "happening" může přinést zážitky, na které budu ráda vzpomínat. A stalo se, sametový pondělí bylo nezapomenutelný. I když jsme tam šli díky smutným skutkům Zemana, byla tam fajn veselá energie a atmosféra, no a s kamarádama sranda (u vrhání vajec jsme nebyli, naštěstí). Tam jsem si zase nově uvědomila, jaký mají tyhle zážitky potenciál a i když je těžký se vytrhnout a "vykynožit", stojí to za to.
Díky tomu jsem také objevila v Bontonlandu cestou domů set CD s Mozartovými klavírními koncerty, zrovna teď je poslouchám. Je pro mne výjímečný proto, že za klavírem sedí pan Moravec. Objevila jsem ho na vinylu, který jsem našla kdysi dávno v antikvariátu. Zatím jsem neslyšela nikoho, kdo by tak nádherně hrál Mozartovy klavírní koncerty. Všude se na mě valí známá Mozartova klavírní interpretka M. Uchido, která sice hraje krásně, ale příliš étericky, žensky, křehce. Např. v náádherném koncertu K503, který je celý překrásný, ale druhá věta, Andante, je božská. To je skladba neuvěřitelný síly. Od dětství mě přiváděla do tranzu (nekecám) a to nejvíc v podání právě Moravce. Jsou tam úseky, kdy je blaženě klidná, nebo melancholicky pomalá. Pak bublá a pění. Pak je divoká, dravá a tryská na všechny strany, aby se zase pomalu utišila a tekla dál. Slyším v ní touhu, teplo, lásku i hluboku oceánu. Mozart byl myslím můj zachránce, už od mala. Z 17. listopadu jsem si teda odnesla hodně, včetně další dávky týhle mojí medicíny.
Hmmm zase jsem se nechala unést.
Jak se teda mám? Od výročí sametové revoluce dobrý, více méně. Stále líp naslouchám svýmu tělu, což jsem nikdy před tím nedělala, neuměla nebo nechtěla, co já vím (asi vše dohromady). Naslouchání mi většinou přináší ovoce (začala jsem nosit nátělníčky, babi!!), ale občas mi tělo zazpívá pěkně zlou písničku. A pak mě z bolesti mrazí, bojím se, že mi léčba zase nezabírá a že stále progreduju. A to si už nemůžu moc dlouho dovolit! Když mi znecitliví prsty, hned mne napadne, že mám meta v mozku. Přitom to je důsledek chema.
Každopádně, moje játra jsou šampióni, jak ten lalok napravo, tak ten nalevo - nemám je zvětšená, fungují, což mnoho lékařů fascinuje, protože mám opravdu velká ložiska. V početné FB skupině "TNBC stage 4 survivors" (já bych dala spíše wariors) jsem zatím nepoznala nikoho, kdo měl tak tak objemný metastázy. Bohužel i metoda pro velká ložiska, elektroembolizace Yttrium 90 pro mne není, právě zas pro tu velikost.
Držím se naděje. A to nejen Naděje u Cvikova, nebo tý, o který mluvil Havel, která pramení z víry, že to co přijde, nemusí mít vždycky "happy end", ale i tak to má smysl. Tuhle Naději znám, ta mě provázela od dětství. Ale teď si hýčkám i tu mojí optimistickou naději. V tom proudu mě drží nad vodou právě víra, že TAHLE chemoterapie mi pomůže. Dá mi čas, který potřebuju k tomu, abych se dostala k účinnější léčbě. Mám indicie - nebolí mne v játrech při nádechu. Může to být něco jiného, ale já věřím tomu, že Xeloda mi pomáhá, alespoň zatím. Kdybych to celý rozpitvala (což já umím) svojí kriticko-realistickou a mírně pesimistickou zbraní racia, nezbylo by mi skoro nic. Velký zoufalství, že to mám za pár. Pak když se to potvrdí, zoufalství se prohloubí. Vyzkoušíme další chemo (seznam se tenčí, už mám za sebou čtvrtý druh) a já zase budu zoufalá, že to zase nezabere apod. Nebo mi zabere, já budu skákat radostí jak delfín a pak se brzy zase začnu zoufale bát, že to přestalo zabírat.
Já se snažím držet se toho, že to zabírá. Pak třeba zjistím, že ne. Na nějakou dobu se budu topit ale pak se chytnu zase nějaký naděje. Nechce se mi prožít zbytek života ve strachu. Je to strašný, nepředstavitelný. Člověk na to není uzpůsobený - naši předkové málokdy věděli tak jako já, že mají nemoc, která je terminální a že prognóza je jeden rok - věděli, že umřou, ale "kdy plus minus pár let" nevěděli. Možná jen ve fázi, kdy byli staří a nemocní, nebo mladí na smrtelné posteli. Ale (post)moderní terminálně nemocný, ale dobře se cítící člověk zná až bolestivě dobře přibližnou lhůtu spotřeby (krematoriem). Když se kouknu na gaussovu křivku, jsou tam i extrémy, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Nemám ani k dispozici důležitá "antidepresiva", což je archaická víra ve věčný návrat, v cyklické opakování života a smrti, dne a noci. Smrt je součást cyklu, jehož průběh znám a nic se nepokazí, pokud udělám to, co po mě bohové žádají: např. oběť. Já obětního beránka asi nevyužiju, ale zase díky moderní vědě teď krom spotřební lhůty mám ještě život. I když by za určitých okolností možná bylo lepší, kdybych někdy ve středověku vesele žila (jinak než vesele se ve středověku nežilo, že :), pak bych chvíli bojovala s nemocí a za pět minut dvanáct by mi došlo, že nastal čas.
Já se ale těm mým předkům musím teď přiblížit. Sice nevěřím v mýtus věčnýho návratu, ale mimo jiné v něco hmatatelnějšího, v xelodu. A pokud mi nezabere, je na řadě obětní beránek, vyhlédnutou mám tu vyhořelou a místy zlou sestru z onkologie, která mě zas nedávno zprdla.
Koukám, že jsem se dostala do hlubokých vod. Raději to ani nebudu po sobě číst, nechám ho jak je. Jen ještě přidávám Mozarta, mojí oblíbenou 503, zmiňované Andante je v čase stopy 15:50. Ovšem za klavírem nesedí Moravec, ale Paul Lewis, který se mu hodně přibližuje a dnes jsem navíc zjistila, že je pořádný čičák. (dobrý označení klavírního virtuoza).
pozn. čičák znamená "fakt pěknej chlap"
