Vlastně přemýšlím o spoustě věcí a trochu truchlím. Umřela mi kamarádka z facebookové skupiny, která mi hodně pomohla. Konejšila mne a podporovala hlavně v začátcích, na dálku se o mne starala, vysvětlovala a ujišťovala. Dala mi sílu. Taky jsme měly stejný vkus na hudbu. Milovala Cat Power. Teď jsem jí týden na skupině neviděla, dnes její příbuzní napsali na její timeline, že jí museli odvézt do hospicu, kde třetí den umřela. Měla stejné onemocnění jako já, bojovala dva roky. Zemřela proto, že se jí ta mrcha rozptýlila z plic do jater a žádná chemoterapie už nezabírala. Měla 37 let, zanechala po sobě tříletou dcerku. Moc na ní teď myslím. Snad to, co mi tahle úžasná ženská dala, budu moct i já dát vyděšeným a zmateným nováčkům ve skupině, ale to až budu zkušenější "metawarrior".
A přemýšlím poslední dny taky o tomhle blogu. Slyšela jsem od některých mých nejbližších, že to je hodně smutné čtení, nebo"silné kafe" . Také jsem od některých blízkých slyšela, že je to možná až moc velké "obnažování se", a zdalipak mne to nemůže nějak poškodit, příliš odhalit apod. Veškeré argumenty proti blogu ale končí, když namítnu, že mi to pomáhá.
A proč mi to pomáhá? Obsahy, které mi procházejí hlavou, srdcem, celým tělem, jsou opravdu někdy velká Síla. Je to propletenec emocí a na to nasedajících myšlenek, který jsou syrový, neotesaný, někdy strašlivý, nezvladatelný, nestravitelný. Když pak ale o mé zkušenosti píšu, zkrotím tu sílu, slova a věty jí dají jinou dynamiku, která je už stravitelná, uhlazenější. Je to najednou trochu jiný příběh. Vidím pak společně s vámi poměrně spořádaný prostor, vím, jak je přibližně velký, vím, že tam číhají strašáci (teda hlavně ten jeden) ale vím, jak vypadá a jak se jmenuje. Vím, kde co je, a když nevím, i to je řečeno a hezky zaobaleno. Bez psaní je prostor hodně temný a tajemný a všude něco číhá. Nevím co a nevím kde. Tuším to. A někdy se tam sama ztratím s tím, že ani nevím kdo jsem, ztracená v tý síle. Nedá se to popsat. Už tím, že to popisuju, vytvářím paralelní příběh, který bude žít svým životem, je blízko toho, co prožívám, ale není to TO, co "tady a teď" skutečně prožívám.
Takže s tím "odhalováním se" to není zas až tak horký. Psaním se usebírám, restartuju, obnovuju, vytvářím něco, v čem se dá žít. Píšu pravdu, ale tím, že jí píšu, jí domestikuju a dávám jí smysl. Pravou podstatu toho, čím si procházím, bych odhalit nemohla i kdybych chtěla. Ale zkusme malinkatý střípek z mé každodenní reality - včera cestou z divadla mi přišlo na mysl, že se to nedá přežít, nedá se to zvládnout. Transformace na jiný způsob bytí, jak jsem o tom psala v červenci, je blbost. Nejde to a nefunguje to, nikdy se s tím nesmířím a nikdy se nepřestanu trápit, nikdy nepřestanu truchlit pro ty roky, o který jsem diagnozou přišla, nikdy se nepřestanu zlobit na všechno, na sebe, na celý svět. A je mi u prdele, jak MRI skončí. Nejraději bych skončila já. Teď hned. A přišlo to, poryv chmurný a ledový energie, síla, která mne málem rozsekla vejpůl. Opustila mne někdy v noci.
Huuups. To se asi nečte dobře... já vím. Možná proto budu přemýšlet dál o tom, zda psát nebo nepsat tento blog.
Nebo jinak, zda psát veřejně nebo ne. Psala jsem od nepaměti - ale jen pro sebe. Důvod byl ten, že jsem vždycky, i když jsem psala povídky o někom jiném, psala vlastně o sobě. Nechtěla jsem se odhalovat, nechtěla jsem vystavovat svoje nitro a taky jsem se asi bála kritiky. Vadí mi to teď? Nevadí, vůbec. Mě ne, ale některým tím asi způsobuju bolest. A proč se teď nestydím odhalovat se? Stud možná vyvažují důvody zmíněný výše. A taky je v tom jiná věc. Člověk, který přišel o "otevřenou budoucnost" se vším, co do ní patří, nemá tolik obranných mechanismů. Samozřejmě, vlastní smrtelnost číhá v myšlenkách a hlavně v pocitech skoro všude, ale člověk, který má velký manévrovací prostor /otevřenou budoucnost/ může aktivovat nespočet sofistikovaných obranných mechanismů. Mě nefungují, nebo fungují jinak. Nemám manévrovací prostor, nemoc mi jej vzala. Moje vlastní smrtelnost má jasné kontury. Nemůžu se moc chránit tím, čím jsem se chránila v minulosti. Nemám potřebu ani chránit své tzv. "soukromí", i když je to občas hodně na dřeň. No a poslední důvod pro "odhalování" se je ten, že chci být ve spojení se všemi, které mám ráda, aspoň touto cestou.
Budu ještě o tom přemýšlet. Bolí mne když rozdávám bolest. A člověk co má rakovinu a píše blog, bolest asi rozdává zákonitě. Já vím, že texty dávají i jiné věci, ale ta bolest mě štve.
Ale teď myslím hlavně na Marii. Poslouchám její i mojí oblíbenou píseň od Cat power.
