"Ráno snu" většinou Filip Topol zpíval na závěr koncertu. Většinou, takže jsem vždycky byla trochu napnutá, a tak moc vděčná, když jí zahrál. Vždycky mě z té krásny mrazilo. Byla jsem většinou taky politá pivem nebo bílým střikem, vyřáděná, protože jsme u písniček "Sbohem a řetěz" nebo "Bílá a studená" pořádně blbli. U písní Protínání, Krasobruslař nebo Russian mystic Pop jsme se vlnili a já se někam propadala... Zamilovaná do jeho písní, do něj, do jeho hry, do všeho....a když hrál hodně opilý tak jsem se i trochu bála (vím, že byl hodně nemocný a měl zákaz alkoholu od lékařů). Jednou jsme si povídali u baru a dokonce jsme si dali pusu, na kterou jsem byla patřičně hrdá, prostě typická skalní fanynka. Jednou mi zapálil cigaretu a zeptal se, jak se mám, huuuu. Když jsme přicházeli na jeho koncert do Vagónu, seděl většinou u velkého stolu s přáteli a někdy, když mě viděl, se usmál, a nebo pokynul hlavou a já jsem byla šťastná. Bylo mi líto, že tak dlouho nic nesložil a dumala jsem, proč tomu tak je.
Moje láska k němu začala u Denisy na chalupě na Svaté (kde často probíhala sodoma gomora :) seděly jsme venku na zahradě, bylo nám cca 16, bylo léto, prázdniny. Anička strčila do magneťáku kazetu a zněla píseň Nebudu. A bylo to, láska na první poslech. Když jsem se zaposlouchala do jeho hry na klavír, vzpomněla jsem si na Mozarta, jeho krásný pozdní klavírní koncerty, tehdy mě ta asociace zarazila. Pozdějc jsem se dozvěděla, že Mozart je jeho velká láska.
O mnoho let později na jednom koncertě v zahulenym Vagóně 5. prosince byl fakt hroznej kravál, sotva ho bylo slyšet. Cinkaly sklenice, mluvilo se, smálo se. Já jako vžycky někde, kde mám dobrej výhled na jeho prsty, když hraje a naštvaná jak lidi do hudby hulákaj. Hrůza. Smutný. Po pár písničkách řekl tichým hlasem, takže ho nebylo skoro ani slyšet, že tuto píseň věnuje někomu, kdo dneska umřel. "Víte někdo, kdo to byl?" Publikum dál burácelo, nějaký lidi se pokoušeli dát Filipovi vtipnou odpověď. "Mozart" řekl a začal hrát Krasobruslaře, potichu, krásně. Byla jsem taky myslí u Mozarta, jako každýho 5. prosince.
Pamatuju si na jeho poslední koncert. Bylo to před rokem, šla jsem tam s Aničkou, hrál v Akropoli. Jela jsem tam taxíkem, protože mě po chemotarapii bolel celý člověk (a svět), sotva jsem chodila. Belhala jsem se z taxíku a koho nevidím opřenýho o dům, Filipa Topola. Díval se na mě, já na něj, na ten pohled nikdy nezapomenu. Vypadal hodně nemocně. I tehdy jsem se těšila na poslední písničku Ráno snu. Hrál jí, stejně jako skoro všechny další moje milovaný písničky. Vlil mi krev do žil.
Zanedlouho potom umřel, na rakovinu. Hned jak jsem se to dozvěděla od Petra, volala jsem Aničce. A plakala a plakala. Pohřeb byl na Olšanských hřbitovech a bylo to opravdu krásný rozloučení.
Hrozně mi chybí, chybí mi jeho koncerty, jeho přítomnost na světě. Jeho písně mi hodně pomáhají, hlavně v poslední době. Doufám že někde je, někde existuje. A taky si přeju, abychom se opravdu "ještě viděli".
PS: co se týká mne, v poslední době jsem hodně unavená a je to díky tomu, že mám poměrně velkou anemii kvůli chemoterapii. Také mám zase období nemluvení, nescházení se a samotaření. Brzo to přejde. V těchhle dnech pozoruju, jak mi usnul sen.
PPS: co se týká samotaření, výjimka je parta HIC, jejiž někteří členové jsou zmíněni výše a na kterou se zítra moc těšííím!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.