Co se stalo od doby, kdy jsem tu psala (o sobě) naposledy....
Mám pocit, jako by to byly měsíce. Hodně pokročily moje znalosti o mé nemoci, o nových možnostech a tím se upravuje i můj životní styl a vztah ke svému tělu (který byl vždy, ehm, komplikovaný, co se týká zejména vnímání svých potřeb, přitom je to tak trapně jednoduché, např: když mi je zima, neprodleně se obléknu, když mám žízeň napiju se, když jsem unavená, natáhnu se). Nikdy ve svém životě jsem nežila zdravěji (doufám, že mi to vydrží).
Už vím zase o trochu líp, co mi pomáhá. Jak žít život s touto diagnozou a užívat co nejvíc naplněně čas, který mám vyměřený. Začínám žít krásný paradox, který cítím, že pro mne platí: já 'se' nechávám v rukách Božích ale současně tuším, že i On to nechává na mě. Ta druhá část je pro mne relativně nová, teda její uvědomění. Sice to tak vypadá, ale nevylučuje se to, naopak to spolu souvisí.
Mám za sebou další hluboký propady i krásný chvíle. Pomáhá mi láska nejbližších. Povídání s Petrem, bytí s Petrem, život s Petrem..... láska s Petrem. Naděje (obě, ale myslím teď tu hmatatelnou, chalupu v osadě Naděje u Cvikova), v které jsem zrovna teď. Pátrání po nadějných cestách léčby a po nadějných možnostech podpory mého těla, aby to zvládlo. Pak mi pomáhá práce v D3P. Rybaření. Apropo...V Maďarsku jsem zjistila, že mojí vášeň pro rybaření nelze nasytit. Pokud mám vybavení, krásné rybníky s rybama poblíž, je hodně těžký dělat něco jiného. A je to taková krása.
Je to proud, proces s fázemi, které mají svou dynamiku, podobu, jsou to různé dimenze ale přeci spolu souvisí. Na začátku příjemné napětí, promýšlení a přemýšlení, taktizování, zvažování a váhání, pozorování. Skládání prutů, přemýšlení, jestli natěžko, nebo nalehko, jakou montáž navážu, jaký háček, návazce, vlasec, jak povolit brzdu (prostě to, co mne učí můj úžasný učitel Stano a doufám, že mne toho ještě spoustu naučí), jakou návnadu a kdy a kam použiju, jakou nástrahu, vytipovat místo rybaření. Jen čas rybaření je u mne jednoduchý, i když jsou doporučené doby. Já bych rybařila furt. Už teď, jak to píšu, mě to zase bere....
Když nahodím, přichází další část, vyčkávání, a to je krása. Pokud teda zoufale nechtěj brát a vy máte plán obdarovat cca deset lidí dobrým úlovkem, to je pak velmi plodná škola trpělivosti. Tahle fáze může být meditace. Pohled na vodu je podobná síla jako pohled do ohně. Není to vodní turismus, kde se vyplavete, osvěžíte, popř. nalokáte a když vylezete, čtete si noviny nebo knihu, popíjíte pivečko v kiosku nebo povídáte s ostatními (to taky miluju). Není to život u vody, ale život s vodou. Abych mohla „okusit“ její plody, musím být blíž, snažit se jí porozumět, být s ní. A to je očistná, tichá a posilující lázeň. Je to vztah, jsme tam dva, já a živel. A někdy voda přinese do duše cenné obsahy.
Další fáze, když zabere, tak to je vzrušení, těšení, nadšení ale také další lekce trpělivosti a pokory. Ryba se nevytahuje z vody jak kus dřeva. Už podle toho, jak ryby zaberou, někteří borci dokáží rozpoznat, co za rybu je na druhém konci, s kým mají tu čest a podle toho přizpůsobit taktiku. Já to poznám málokdy, ale už umím občas rozpoznat o jak velkého jedince se jedná. Je to boj kdo z koho. Neužívám už zpětné háčky (pro ryby velmi bolestivé, nemůžu se vyvlíknout, jen vytrhnout) takže se velmi často stává, že mi ryba pláchne. Často to trvá i půl hodiny, než rybu dostanu (nebo ona dostane mne). Vedle snění, které mám tak ráda, „co za kousek je na druhé straně“, musím kombinovat přitahování a pouštění ryby, kdy použít brzdu a jak ji povolit, jak rybu vést (nebo zda se nechat vést od ní). Pokud se mi lov podaří, následuje radost a současně trochu lítost, nebo vděk, nebo omluva, nebo pokora, já vlastně nevím, jak mám ten pocit přeložit. Vždycky, když zabíjím rybu, cítím to a nevím co všechno tam je.
A následuje fáze další. Teď ale přemýším, jak to mají lidi, co chytají ryby bez dalších fází. Připadá mi to trochu na hlavu postavený. Divný, nepochopitelný. A je jich většina, co jsem zaznamenala. Chytnou rybu a pak jí pustí. Před tím, pokud je velká, se s ní vyfotí. Moje hlava mi to nebere, ale možná jsem hamoun :) Protože součástí mého rybáření je právě ta další fáze, zpracovávání a konzumace popř. obdarovávání. Tam už nejsem v myslí s vodou, ale s přáteli a s dalším velkým požitkem a to je přemítání o tom, jak rybu připravím. Většinou si ráda otevřu dobré víno (teď spíš symbolicky, bohužel), pustím dobrou hudbu nebo povídání, nebo sama povídám s někým, kdo tam je se mnou a dám se do toho. Čištění, kuchání, probírání, přemítání, jaká část rybky bude určená pro co (koho) a na co. Nejlepší je, když nic nezbude.Výsledkem jsou krásný filetky, pak hlava, jikry a další vnitřnosti na rybí polívku a můj spokojený, nasycenej pes, popř. kočky, pokud se neofrňujou. A v mysli člověk, pro kterého jsem rybku chytla. Pokud jsem chytla pro nás, tak v mysli jídlo, které připravím.Jo a šupinka do mojí krabičky šupinek, zvyk, který měl můj milovaný dědeček a v kterém pokračuju. No a pak..... huuuuuu příprava.......nejčastěji tymián, rozmarýn, olivový olej, limetka, brambůrky s čerstvou petrželkou, polité máslem, listový salát s francouzkou zálivkou..... nebo rybka po židovsku, pečená, v solné krustě, dušená, smažená, na řecký způsob, do salátu.......ach jo já miluju ryby. Miluju ten proces. Ale zajímalo by mne, zda bych dokázala zabít prase, které přeci taky tak ráda. Hmmmmmmm zabijačka!!!!!
Tak chtěla jsem psát o tom, co je nového, ale chytnul mne trochu jiný proud, než jsem zamýšlela, ale líbilo se mi tam. Myslím, že o tom, jak se mám, tenhle tok myšlenek stejně vypovídá celkem dobře. Venku už jen mrholí. Jdu přidat dřevo do kamen, postavit na další čajík a vyrazím ven. Určitě přes noc zarostly nějaké houby a já mám děsnou chuť na ty bedly.
PS: kdyby někdo věděl o nějaké zabijačce, prosím, hlašte mi to!!!! Zdravý styl, nezdravý, já tam chybět nechci.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.