den

Jsem teď v nemocnici na Karláku na krátkodobé /doufám/ hospitalizaci, kvůli biopsii. Jsem v pohodě, řekla bych až "vyklidněná". Stále častěji putuju takhle poklidně. A jsem zamilovaná. Smutně, melancholicky, to asi všichni známe. Jsem zamilovaná (krom Petra) do dne. Prvně jsem si to uvědomila s mojí milou Elenou na obědě. Zní to jako trapný klišé, ale DEN je tak neuvěřitelně dlouhý, členitý, zajímavý. Myslím, že jsem si vždycky uměla užívat života, ale teď je to jiný. Intenzivnější, poklidnější (to se nevylučuje),  s větší příměsí vděčnosti a smutku. Občas z dálky, nebo z hloubky, ale přeci jenom ho miluju oddaně. Navzdory všem temným propadům. Toužím po dni, buší mi z něj srdce, těším se na něj před usnutím, chci ho i s tim otravným, co mě přináší, jako jsou nepříjemný ženský na poště, návaly nevolností i návaly v tramvaji, ....aaaa už si pro mě jedou

.... tak už jsem po biopsii s dvěma velkými zážitky: velký obdiv, úcta a pocit bezpečí v rukách skvělýho profíka primáře Hořejše. Pak pocit ohrožení díky JINÝM obyvatelům tohohle oddělení... brrrrrrrr

Kde jsem to byla? U otravných věcí během dne, takže do nich taky  patří biopsie a vůbec jehly všeho druhu v mém těle, nechutnej pavouk blízko mý hlavy na oprejskaný zdi v chodbě, kde ležím na pojízdném lehátku a čekám na saniťáka a nemůžu se hýbat...

Btw, o pavoučí story se tu musím podělit, a i když je pěkně "creepy", musím říct, že se tím vlastně bavím :) Prvního jsem zahlédla na příjmu, blízko mé hlavy na žaluzii za oknem, zrovna když mi sestra oznámila, že mi změří "tláček" (Eliško, "TLÁČEK!!!"). Tlak mi samosebou naměřili vysokej, i když jsem normálně "nízkotlačkář". Druhého...neuvěřitelného...jsem bohužel zahlédla v sesterně v rohu za lampou, to už byly všechny mé smysly zostřené. Další se mi ukázal trochu omámené po biopsii na chodbě. Saniťáka jsem přivedla do hlubokých rozpaků, když jsem ho s úlevou, mírně hystericky vítala a ptala se, proč tady proboha mají tak obrovské pavouky. Saniťák mi pak ve výtahu vysvětlil, že jsou tady prý víc než deset let a pouze na tomto oddělení. Nikdo zatím nezjistil, jak se jmenují (to je výzva!) ale jsou velmi houževnatí a prostě "zvláštní". Přežili několik deratizací a vesele žijí dál.

           "A žijí i na pokojích?" Zeptala jsem se tiše tušíc odpověď

            "Jasně" odvětil škodolibě saniťák. "Ale neberte je do ruky. Pacienti, kteří je chytli do ruky, měli pak pálení a svědění na kůži, to je asi z těch chloupků, co mají na sobě."

Nezmohla na nic jiného, než na ponuré "aha". 

Teď už jsem na pokoji, oči na śťopkách /fuj!/ a v hlavě různé krizové pavoučí scénáře, možné dopady a prognózy.  Možnosti mám značně omezené vzhledem k tomu, že prý nesmím vstávat z postele. Dnešní den bude možná pěkný rodeo :D

Edit.:  je rano, zadne ujmy nejsou, snad mne propusti :) rodeo se nekonalo, ale zjistila jsem jmeno pavouka, pokoutnik tmavy...
Ale pavouci nepavouci, je to tu fajn, jsou tu uzasni doktori a sestry. Obdiv!