Muchomůrky

Dneska jsem se s muchomůrkama bílýma vzbudila. Myslím, že to není poprvý ani naposled, zažraly se mi do mozku už před lety. Je to vlastně docela dávno (teda vzhledem k mýmu věku). Myslím, že jsem je poprvý zaregistrovala v Chorvatsku s big beatem u moře, kam jsme jely s Aničkou a Eliškou (nedávno jsme to počítaly, je to už 13 let?). To jsem měla rok po maturitě, rok po tom, co jsem vstoupila do období svýho života, kdy jsem se cítila často šťastná, svobodná, obdarovaná. Obdarovaná tím, že skoro všechno, co jsem si ze srdce přála, se mi plnilo. A z těch darů žiju doteď a jsou důvodem, proč se mi tak moc líbí žít.

Těch splněných přání bylo tolik, že jsem si občas říkala, že to snad ani nemůže být pravda, nebo že se musí něco stát...

První velký NE mi přišlo vlastně až s diagnózou minulý rok (nepočítám ty, který přicházeli v období před maturitou) . Bylo to NE namířený proti budoucnosti tak, jak jsem si ji představovala, jak jsem si jí přála. Rakovina je vlastně jedno velký NE, plodí ztráty. A rakovina může být hodně plodná. V mém případě to bylo NE mateřství a zdraví. Tohle NE bylo jak velká zeď, která mi brání ve výhledu a dalším putování. Chtěla jsem jí přelézt, zbourat, narážela jsem do ní hlavou, nebo dělala, že tam není. Pak jsem si postupně začala na její existenci zvykat. Ale pořád tam svítila malá, malinká naděje, že se rozdrolí, nebo jí nakonec překonám.

Žili jsme totiž všichni po mé diagnóze v tom, že mám gen BRCA, který, pokud je přenesen na dítě, je nositelem velmi velmi vysoký pravděpodobnosti, že přinese další rakovinu. A já věděla, že v týhle konstalaci je pro mne nepřípustný dítě mít. V červnu tohoto roku jsem zjistila, že ten gen nemám. Zeď se začala drolit! Mít dítě je pořád riziko, ale NE takový, jako kdybych měla tuhle ošklivou genovou mutaci. Moje přání, který vzešlo z lásky k Petrovi, se možná splní.

Pak přišlo to, co přišlo. Ztráta, která mi profičela srdcem, hlavou, celým tělem a zanechala ticho a šero. Jasná odpověď - NE. Jedno slovo, bez čárky, bez "ale". Není tady žádná zeď, do který bych mohla narážet, nebo dělat, že tu není. Spíš jsem se dostala na druhý břeh jedné řeky. Vidím život, který se děje naproti a je mi smutno, že tam nemůžu být. Někdy na něj vidím tak dobře, až to bolí, je to tam, kde je život tzv. samozřejmostí, kde se rodí přání, na která já už nedosáhnu. Někdy smutek přejde do zoufalství, někdy do smíření.

Dneska na odběrech v čekárně, plné těhotných maminek, mi došlo, že místo "NE, tohle žít nebudeš" mi v hlavě rezonuje "ano, jsi jinde". Občas z toho hledám muchomůrky bílý.