duben 2013

29: 4:

jedna vec, ktera myslim v posledni dobe u me pribyla, je az uzkostna tendence naplnovat plany, nejlepe na 110 procent. “Dopsat projekt disertacky”, “uklidit policky v kuchyni”, “odepsat pani X, panu z, pripomenout se Y, domluvit se s A, B, C a D na nakup paruky”, “dopsat clanek o zneuziti sexualniho zneuziti v rozvodovych vztazich”.... Ja si to dokonce pisu do sloupecku pod sebou do meho noveho bloku,, znacim do noveho diare a s radosti a zadostiucinenim skrtam jiz splnene mise. To je poprve, co já, starý známý chaotik, neco podobneho delam. Napada mne, ze mozna pro to, ze se potrebuju citit vykona, schopna, kompetentni. A taky mozna proto, ze ty nejdulezitejsi plany jsou v jinych rukach a me zbyva si jenom prat, aby se jeho alespon blizily tem mym. No ale k veci, proc o planech. Dneska jsem mela v planu uklidit byt. Je pondeli, vikend jsme meli deti, to znamena mensi vybuch v byte. Dnes jsem ale straslive unavena. Stve me to, ale zase, uz ponekolikrate, musim smeknout pred intenzitou unavy, kterou ted v posledni dobe obcas prozivam. Dnes ma ale specialni duvod.

Zasla jsem si rano k doktorovi, pro neschopenku. Pan doktor nejdrive precetl zpravu z Karlaku. Pise se tam, že mi Antracykliny nezabiraji, nador se zvetsuje a ze nasazuji novou medikaci. Jak prejizdel ocima po textu, nejak jsem se pristihla pri tom, ze se mi chce zase brecet. “To je tou Neulastou blbou, sakra” rikam si a fixuju jeho diplomy na zdi. Docet a podival se na mne, ten pohled uz znam. Nádech, tekajici oci, soucitne pohledy. A rozpaky, kdyz mu odpovim “nic” na otazku, co bych od nej medicinsky potrebovala. Chvili ticho. Pak nadech – a stara znama veta – kdybyste cokoliv potrebovala, zavolejte, prijdte. A následovala pecka, obrovská rána, zachvěly se okna, řinčení skla, chvění celého domu. Podívali jsme se vyděšeně na sebe, a vyrazili ze židlí k nerozbitému oknu. Ten pohled mohl trvat zlomek sekundy, ale ve vzpomínkách teď je o dost delší. (Zvláštní, že v podobných okamžicích lidi nejdřív koukají na sebe. Možná proto, aby se ujistili, že ten druhý je v pořádku. Možná proto, aby se ujistili, že se jim to nezdálo. Možná proto, že hledají v očích druhého to první bezpečí, nebo jistotu, že přežili, než začne “kdo dřív uteče ten vyhraje¹”. A možná je to blbost co se stává jen mě)

Jak jsem se později dozvěděla, bouchnul plyn v domě u Slavie, kousek od Topičova paláce, kde jsem zrovna byla. Sklo na ulici, lidé pořezaní, zmatení, houkání sanitek, hasičů ….. a čumilové, mezi které, jak je to u mne obvyklé, jsem patřila I já. Napadlo mne, jak by bylo fajn pracovat v paralelním životě jako krizovej intervent. Nebo psycholog hasičů. Nene, ještě líp, mohla bych být hasičem! Co je nebezpečné, to je to pravé, vzpomněla jsem si na oblíbenou filmovou hlášku a hezky se dál držela za vytyčenou stuhou “policie”.... a tak trochu záviděla. Z toho stání a pozorování všech složek záchranného systému v akci ted lale ežím jak lazar. Postupne uzavírali čím dál větší plochu a vytyčovali si území, na které pak sem tam pobíhali, pokříkovali, gestikulovali, pro mě chaoticky, ale myslím, že to mělo smysl. Jako lékaři na těle vydesinfikovaného, bezvládného pacienta. Energičtí, vědomi si nebezpečí situace a své vlastní důležitosti. Jeden z nich nás “přizdisráče” pobavil a to když vehementně vykopával velké dřevěné dveře v sousedním baráku, které pak jeho kolega normálně otevřel za kliku.

Vytrhnul mne odtud známý, který pracuje v mojí nejmilovanější burgrárně, taky ale restauruje kola a umělecky fotí. Tentokrát jsme se ale o jídle nebavili. Nejdřív mne lehce, mlčky pohladil po rameni. Zvláštní, to nikdy neudělal. Ach jo, zase zpět do triplenegativní reality. Komentovali jsme výbuch. Vyprávěl, že takový výbuch zažil jednou na Novém Zélandu. “Spadl meteorit, to byla taky pecka jak blázen! Ta největší rána byla, když prolétal atmosférou. Bylo to vlastně takový malý zemětřesení, dokonce naměřili 2,2, rozervalo to stromy v dalekym okolí. “ Užasle na něj koukám a vybavím si existenci bizardního standardu pro práci v sociálně aktivizačních službách, kde je zmíněna evakuace pracovníků a klientů v případě zásahu meteoritem. Ten standard nám naplnil den smíchem, který šel jen těžko zastavit. Známý si všiml mých údivem rozšířených očí a pokračoval poněkud dramatičtěji. “Nejzajímavější na tom je, že se nikdy ten meteorit nenašel”. “To se asi zaryl hodně hluboko viď?” zeptala jsem se naivně. “Ne. Poslali ho podle všeho mimozemský existence na naší zemi, kterou observujou. Takových meteoritů, které dopadly ale nebyly najity, je v austrálii a novym zelandu desítky!” Navrhuju možné vysvětlení, a to že chtějí mimozemšťani pouze observovat a neublížit, tak posílají své sondy na území, kde nikdo není”, ale známý navazuje úplně odjinud. “Dokonce mi jednou jeden čórli. “kdo?” ztrácím se. “No jednou jsem si chvíli před odjezdem koupil meteorit, kovovej, byl drahej, s certifikátem. Uložil jsem si ho do báglu a jel na letiště. Když jsem přijel do Prahy, nebyl tam, normálně mi ho vzali.” Chvíli jsme ještě postávali a pak odešel, že jde pozdě na focení. Řekla jsem si, že také půjdu, ale dělala jsem, že ještě zůstanu očumovat. Nechtělo se mi už dál povídat. Tak vyrazil po pravé straně mostu. Já pomalu po levé. Asi v půlce se na mě otočil.

Trochu mne mrzí ,že jsem se ani nezeptala, kdo podle něj ten meteorit šlohnul, jestli CIA nebo mimozemštani. Řekla bych, že správně je obojí.

Zvláštní, kolik zajímavých příběhu mi lidi povídají v poslední době. Je to tím, že mám víc času? Nebo je to rakovinou? Mám pocit, že se až sami zaleknou, kolik mi toho ve svých příbězích řeknou, kolik mi toho o sobě řeknou...