padám

Kreslila jsem si jen tak z plezíru, čekajíc na hovor s mojí doktorkou ohledně výsledků rozboru krve. Vyšla z toho jakási figura člověka, který se naklání dolů a asi padá k zemi. Napadl mě verš z oblíbený písničky Filipa Topola, ale tam má ruce zase nahoru:

A to jsem potom usínal 
do průsvitných snů. 
S rukama nad hlavou, 
jako bych padal z výšky. 

Ze střechy. 
Ale z jaké střechy?

Jo někdy mám pocit že padám. 

Ty její oči mám furt před sebou. Světle modrý, jasný, tvrdý. Opřela se o zábradlí postele, dívala se na mne zblízka s velmi významným a vážným výrazem a řekla

"Našli jsme vám na játrech nějaké útvary, jeden z nich vám prasknul a krvácí vám do břicha, možná budete muset na operaci". 

"Co mi krvácí?" zeptala jsem se

"Rakovina"

Nemohla jsem se odlepit od jejích očí, visela jsem na kraji propasti. Nevím jak dlouho. Ani jsem se nepohnula. Pak jsem ji poprosila ať přivede manžela.  Do tý doby jsem se držela jejích očí a teď byla pryč. Viděla jsem její záda, čím dál meší až zmizeli úplně, padala jsem dolů ve snaze zachytit se, jsem fixovala očima trubičky, co mi vedly z těla. Chci se probudit.... Nechci spadnout... Ale ne ze střechy, nevím odkud a nevím kam.