Na netu už nečumim do vědeckých pojednání o mý chorobě, velice si vybírám co číst. Někdy projíždím odkazy s přivřenýma očima. Já ty jejich pravdy znám, už je nechci znovu číst. Jediné co mi teď chybělo je číst příběhy, spojit se s lidmi s TNBC stadium 4. Jak to zvládají, jak se mají, co jim pomáhá, co dělají...
Poslala jsem žádosti na dvě "support group" na Facebooku. Už někdy v pondělí, ještě na JIP. Nic, ticho po pěšině. Tak jsem začala hledat blogy lidí co píšou o tom, jak zvádají na blogger.com. Našla jsem jich hodně, první tři rozklikla. Je tam ticho, rok, dva... Z komentů jsem se dozvěděla proč. Už nemám sílu hledat dál. Mám jen jednu velkou oporu, Janu Shemesh, co bloguje do sme.sk, která bojuje dlouhodobě s podobnou potvorou, leukémií. Je úžasná, dodává mi sílu a jsem za ní vděčná.
"Som vďačná za to, že chápem, čo je to vďačnosť za (ne)samozrejmé veci. Že ju môžem prežívať. Že mám stavy, keď som veľmi nevďačná a viem sa z nich rýchlo spamätať. Že ma už nevytáča, keď sa mi niektorí ľudia zdajú byť nevďační. Som vďačná za nich. Za to, že sú za vodou."
O vďačnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.