Mám za sebou víkend. Pátek byl těžkej, ráno jsem se ale vzbudila s poměrně dobrou náladou, i když jsme si ještě s Petrem povídali o těch blbých zprávách a o svých pocitech. Takové povídání s ním je zázrak. Zážite velkého souznění. Jsem generátor nejen špatných zpráv ale i klišé: a je mi to fuk. Láska prostě JE to nejdůležitější. Láska a naděje. Amen :)
Vařila jsem, skvěle se bavila s dětmi. V neděli v Naději, na chaloupce zase neuvěřitelně zamakali, měli jsme z toho takovou radost. A cestou do Prahy jsme se teda fakt nasmáli, protože jsme vytahovali nějaké naše historky, některé fakt stojí za to. A taky jsme vytahovali materiál ze života školy a hloupých učitelů i těch chytrých, o záchvatech smíchu v situacích, kdy to ale vůbec nebylo vhodné, nebo jsme jen tak hloupě vtipkovali, což je můj oblíbený sport, vtipy na úrovni první nebo druhé třídy, ne ty naučené, ale tady a teď se zjevující a pokud kašlete na to, že se ztrapníte, tak se nakonec můžete (třeba samostatně) hodně pobavit. Díky Petrovi za trpělivost, v tomhle si nejvíc rozumím se Šimonkem a Terka se velice brzo chytne :)) fakt je miluju. Ale ani jednu z našich hlášek bych nikdy nepublikovala veřjně :)
Dokonce jsem se přistihla v lese cestou k řece, smějíc se zase nějaký blbině, "no a co, tak umřu dřív, stejně mám skvělej život. A historky v autě mi zase znovu připoměly, že celou dobu mojí dospělosti jsem se měla fakt skvěle, drobné výkyvy potvrzují pravidlo. Uvědomuji si to, když mluvím o Aničce, Ládisovi, Elišce, Lence, Simoně, Deny (vytáhla jsem tu, jak si mě ty dementko nechala kdysi dávno zamknutou u sebe v baráku s košem na odpadky a já volala o pomoc a .... :D mělo to opět úúúspěch, muhaha). Uvědomuju si jak to bylo a je super protože o minulosti i te blizke, mluvim s takovou láskou, jak takovej nazrálej důchodce. A ta láska nás drží už tak dlouho. Aničko, ani nemusíme chodit ve zralém věku na aerobic, jak jsme si říkali, já jsem se do toho věku dostala teď najednou. Je to zvláštní, už asi od dvaceti jsem si připadala stará, bylo to tím, že jsem toho hodně zažila, ale tohle pateticko důchodcovský nadšení mám teď nově. Říká se, že zoufalec se i stébla chytá. Já nejsem zoufalec (ještě) a chytám se narozdíl od něj stromu, ten mě nezradí, protože to není obyčejný strom, to je časostrom (Terko, sorry :D zas blbej vtip pro zasvěcené).
Hlavě se modlím. abych neměla velké bolesti. Bez nich se dá i s tou mrchou dobře žít. Na okraji přítomnosti...která dává zapomenout.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.