V čekárně

Čekám na Karláku na vyšetření, krevní testy a další dávku Taxanu. Tenhle můj jedovej pomocník mi dal pěkně zabrat. Asi nejvíc co jsem zatím od července zažila. Nejhorší je odpolední a hlavně večerní únava, bolesti, a tak. Ale dá se to zvádnout, není to nic fatálního, včera už jsem měla první opravdu dobrej CELEJ den a dneska taky pohodička. Mám pocit, že zážitek ze středečního večera kdy jsem neměla sílu si ani dojít do koupelny, se udál před rokem. Jediná maličkost jdou bolesti mirné při nádechu a břicho - dnes jsem si vzala poprvé všechny moje "doplňky" a žaludek chudák si stěžuje.

S Aničkou jsem se rozjela v Yaxi Taxi, vždy se mi líbila ta móda, ale přišla mi příliš "hardcore" a celkově jsem oblečení tolik neřešila. Teď jsem jako chlap v krizi středního věku, jen (naštěstí) místo cadilaku jsem na hodně ulitý oblečení a dělám mi to Velkou radost.
Nemůžu se soustředit na další psaní, i když jsem se na to těšila. Je tu hodně lidí, sestry běhají sem a tam, napomínají pacienty klepající na dveře kde se "přeci prosímváspěkně píše NEKLEPAT". Hřejou mne vzájemné  pohledy a usměvy - tak jemné a někdy i něžné - se spolupacientama, které znám a mám je moc ráda. Zvoní mobily, znějí různé melodie, včetně Vondráčkové, nahraného dětského smíchu a teď naposledy stále opakující  zvuk otevírající  se plechovky. Mluví o koblihách, invalidním důchodu, volají blízkým, že ještě nic neví, stále sedí že už snad pujdou na řadu (sic!) vedle jedna paní vykládá druhé jak jeji snacha asi pije, vaří hnusný guláš, a je na biojídlo a celkově je neschopná a jí nezbývá nic jiného než zasáhnout. Mluví o tom přes hodinu, zacyklily se ve vlastní jedovatosti.
Vždy když se otevřou jedny dveře ze tří "aktivních" všichni zmlknou, po provolaném příjmení jeden vystřelí a druzí nasraně přihlížejí odevzdaně odfukují nebo smutně koukají na zavřené dveře. Nebo s tím, že přijdou teď na řadu, správně nepočítají a dál si celkem v klidu čtou, koukají před sebe, hrají hry na mobilu....do týhle skupiny dnes patřím i já...ale je to relativní.

Předpokládám, že si tu posedím ještě tak dve hodiny, ted to dopisu uz bez diakritiky, nasadim sluchatka se skvelou Shilpou Ray, abych nemusela naslouchat druhym (nemoc z povolani), tata mi prinese leky od mamy, novy teply ponozky a banany, budu popijet zeleny caj (ten od tebe Aničko, je výbornej). Pak budu odpovidat mirne a hodne doc. Tesarove na otazky, budu zase trochu ve strehu ze sedtry a budu se snazit si ji moc nevsimat, nebo budu zase zkouset se na ni usmat? Usmeje se tentokrat taky? Hmmm asi se na to vyseru, odolam potrebe kutat v lidech usmev nebo aspon pohled do oci, kdyz ho nemaji v repertoaru.
Zjistim jaky mam krevni obraz, sdelim ji koho jsem dalsiho kontaktovala ze zahranicnich studii, ona mi doufam sdeli sve vysledky patrani co se mnou. Pak pujdu na premedikaci, budu cekat hodku cca na mixaz tisoveho koktejlu a pak budu na infuzi cca dve hodiny. Odpoledne mame vyberko na mou pozici a ja budu pevne doufat ze ho stihnu.
Tesim se na vecer, sprsku, veceri, bylinkovy caj, teple ponozky od mamy, zakutam se do deky v cemz me budou nadledovat Fredy a Whisky, mozna i Inuse, budu neco dobryho zobat a budu si uzivat tolik milovanou a lecivou pohodicku s Petrem, mojí láskou.

Update:

• Cekala jsem dnes vic nez obvykle a pomalu jsem se dostavala do skupin tech co netrpelive odfukujou. Kdyz me zavolali zvrhla jsem piti a spadla mi kniha,  s cekarnou jsme se zasmali tomu, jaky to je sok po 4 hodinach cekani slyset vytouzene sve prijmeni (u me stale navzdory pripominkam tituluji doktorka Pooooote)
• Sestra Jana se NEKOLIKRAT usmala a podivala do oci. Zivot je jedno velky prekvapko
• Cerveny krvinky mam pry tak nizky, ze se Tes divi ze jsem tak fit. Zitra jdu na transfuzi
• Vyberko nestiham, uzkost se rozplynula pri telefonatu s sefkou, trpelivou, chapavou, laskavou. Vezmou to beze me. Ja pojedu rovnou domu
• Jsem ted na infuzich, dalsi rekord v neposlusnosti mych chemožil, jsem sama naplast. Ani jsem nepocitala pokusy napichnout me. Opet obdivuju uzasne laskave, sikovne a prepracovane sestry na staciku.
• Tesim se na to, až mi tata prinese twistra. Dnes budu dietne hresit.

Update2: 

Motto: Pokud chcete rozesmát pánaboha, seznamte ho se svými plány do budoucna (W. Allen). Hned po dopsání posledního updatu jsem chytla svojí první alergickou reakci, akutní, co jsem občas tady vídala. Nemohla jsem dýchat, kruté bolesti, horko a pocit, že mi sedí na hrudi slon. Necitlivý obličej. Velká úleva po snaze sestřiček a Tesařové. Velký vděk, že můžu dýchat. 

Tak jsem si stacík protáhla do cca šesti. Anička, zlato moje, mi přinesla zelený čaj v termohrnku a salát. Pak domů taxíkem, pak jsem už šla na chvíli se psem a potkala jsem slečnu s krasnym psem, nějak přirozeně jsme se daly do řeči. Hrozně mě bavilo, jak je autentická, příjemná, prostě zlatinká. Nevím jak (ehm) jsme se dostali na děti. Má spec. pedagogiku a cukrařinu! Dělala ve škole i chodila do dětských domovů na lekce vaření. Jitko, Irenko, Ráďo, Kláro, Jindro a další moji kolegáčkové, mám nápad - workshop víkendový v domečku - pečení sladkostí, dortů. Workshop v Mezipatře pro rodiče a děti. Vaření je úžasný proces. Nejen že je rychle hmatatelný výsledek, ale i chutný a může potěšit i další. Skvělej prostor pro dítě a rodiče. 

Teď jsem zavrtaná v pelechu, jím hamburgra (zase dnes hřeším), ale naked! (ne full frontal, pouze vyborny hambac bez housky), teply ponozky od mamy, upatlana od horcice a fajn nalada :) Petr se mnou, vrni kocky, pes odfukuje, kouknem na nejaky hezky film. To byl den.... :)