já nevím jak tohle nazvat

Teď už ležim v pelechu se všemi zvířaty kolem, už jsem se i najedla. Dokonce jsem si začala nachvíli přemýšlet o práci, víc než to, myslím  na jídlo, které uvařím o víkendu a co s dětmi podnikneme. Trochu mi hučí v uších,  už nebrečím.

Ráno jsem mluvila s mojí doktorkou, že potřebuje tu zprávu z MRI co nejdřív, aby mi mohli, pokud bude progrese, rovnou dát v úterý první nové chemo. Tak jsem zavolala na Homolku. Ano, můžu přijet, zpráva už je napsaná,. Rozhodla jsem se, že pro ní pojedu a pak zprávu prostě pošlu mailem oscanovanou. Jinak by bylo riziko, že se mi to o týden prodlouží. Cesta tam byla náročná, srdce mi bušilo až v krku. V autě hrála moje milovaná Anna Calvi, zaparkovala jsem na zákazu (naštěstí bez následků). V recepci hodná sestra, vytiskla mi zprávu, chtěla jí dát do obálky. Řekla jsem, že nemusí. Ještě teplou z tidkarny jsem jí vzala do ruky a bylo mi jasný, že moje předsevzetí, že si jí přečtu až doma, se rozplývá. Čtu jí cestou k autu v zákazu, jo, je to progrese, velká, jak v počtu tak ve velikosti. dokonce nové ložisko na pankreasu. Největší meta má 13 cm. Sednu do auta, volám to mámě, ledově klidná, ovšem jak jsem začala číst moje "míry", rozplakaly jsme se. Ten pláč vytrysknnul když jsem si uvědomila, jak to mámu hrozně drásá a ničí.

Po cestě zas Anna Calvi, dvakrát mi chcíplo auto, když jsem se blížila vzpomněla jsem si na Petra a zase to vytrysklo, musela jsem zastavit, protože to nešlo zastavit.

Je jedna věc, co pořád vůbec nezvládám. Moje nemoc ničí moje blízké, ubližuje jim a drásá je. to samé dělá i mě. Jedině táta je nad věcí, protože ví, že je "jednou přežiju". Ale já nenávidím, když to předávám dál mým nejmilovanějším, nejdražším. Já to vlastně předávám dál i tímhle blogem. Jako nějaká smrtka.

Teď si uvědomuju jak popisná a konkrétní jsem. Jsem mimo. když tak to zítra vymažu.