Střípky

Od prvního ledna je to docela horská dráha. Někdy je to dost o "hubu"... ale zatím jsem nevypadla.
Děje se toho tolik, život je tak plný, tak dynamický, náročný, krásný. Teď když se na to dívám jako na minulost, mám spíš střípky, než ucelenej příběh...

...24. jsem se radovala, že mám od Ježíška ústup chřipky, která mne naprosto převálcovala, radost mi zůstala celý zbytek minulého roku...hned prvního (jak na nový rok...) s velkými bolestmi v břiše v oblasti jater ještě si dopřáváme krásný koncert Mozarta a pak hned na pohotovost. Lékaři se o mě baví, jako bych tam nebyla. Nejen o mě - baví se o Vánocích, silvestru... Několikrát, když se jeden zeptal druhého, jsem místo toho druhého odpovídala já. Myslela jsem si, že já jsem ta, které se mají klást jakékoliv otázky. A pak jen trapas, ticho a další jejich povídání. ha, ha. Jejich výstup: nevíme proč vás to bolí, asi metastatický proces v pohybu...

...dlouhatánské hovory s mámou, která má na sobě tíhu lékaře a mateřství....

...plánování, kdy půjdu do práce a pak změny plánů, další plán a změna.... všechno si určuje moje tělo, tedy boleti v těle a teploty, mění se to ze dne na den a já ho poslušně poslouchám, vlastně ani nemám jinou možnost...

...krásné večery s Petrem....

...vyšetření na onkologii, kteří mě poslali na chirurgii, kde trávím celý den, snažím se si nevšímat soucitných i bezradných pohledů lékařů. Udělali mi vše, co týden před tím ve vojenské. Se stejným závěrem. Nevíme, co vás tam bolí, asi to bude metastatický proces...

...zlepšování, bolesti v žaludku, způsobené mnoha věcmi včetně chemoterapie, ustupují, teploty také, jsem v práci a je mi dobře! až na tu občasnou únavu... cítím se tu bezpečně, současně pomalu odcházím (v mysli), loučím se, truchlím....

...v Naději zažívám extáze, ohňostroje v duši, chaloupka je překrásná nádherná a pracují na ní tak šikovní chlapi, mám takové štěstí!!!!....začišťují roubení vevnitř i venku, černou kuchyni.... zázrak, nádhera, štěstí....

...urychlování MRI, které jsem měla mít 29. 1., máma vydobyla na Homolce dřívější termín, jde nám o čas, dochází nám, že Xeloda už nezabírá a roste to.... což beru na vědomí, nějak to cítím a nehroutím se z toho, jako poprvé, podruhé, potřetí... Teď už se připravuju zase na víru, že Eribulin (Halaven) bude ten, kterej s nima zamete.... Naděje a smíření, občas smutek, truchlení, návaly zlosti na všechno, tápání v oparu odcházení...

... na úřadě pro sociální zabezpečení si v brnění svého racia vyjednávám plný invalidní důchod, přičemž jsem patrně svým ledově klidným popisem mé diagnozy rozplakala paní úřednici. Neustála to, když si uvědomila, že mi právě vysvětluje, že "tento formulář také budete vyplňovat, až budete žádat o starobní důchod". Měla jsem na ní vztek a bylo mi jí líto....

...rozplakala jsem se, zrovna bez brnění (protože napínám síly na brnění proti vnitřním démonům, někdy na ty vnější zapomenu, nebo nemám sílu), když jsem zacouvala do sousedčina auta a promáčkla jí SPZ, nadávala a říkala že zavolá policii. Já se jí omlouvala, krotila rozlíceného Petra, který se mě snažil chránit, a plakala, jak malá holka, dokonce jsem jí řekla, že jsem asi nepozorná díky chemoterapii (!!), tím jsem asi chtěla svou omluvu znásobit... nicméně jsem dostala odpověď, že ode mě nic nechce a že se diví, že mě manžel "v tomto stavu nechá jezdit".... měla jsem na sebe vztek a bylo mi to líto...že jsem si zapomněla brnění....že jsem tak hrozně zranitelná, ale naštěstí ne v práci, tam mám místo brnění vědomosti a sebevědomí odborníka....

Zítra jdu na MRI, výsledky budou příští týden. Výsledky budou s vysokou pravděpodobností ( i na základě sono vyšetření na chirurgii) negativní, tzn. progrese.

Jedeme dál. Mám na to sílu. A na všechno, co s tím souvisí.