Je mi fajn a je mi skvěle, zdravý duch je v zdravém těle

Tak krásná píseň, říkala jsem si, že jí sem nahraju bez komtenáře, ale to by bylo trochu moc. Patetický. Ale taky mám potřebu tady popsat, proč ona a proč teď.

Když jsem na strašidelným místě, kde to neznám a kde nevím, co mě čeká zítra, je  fajn vědět, že tam někdo už byl. Že to unes například i tak, že si uvědomil, že to nedává. Je opravdu inspirující vidět, že to někdo zvládnul (a to opravdu neznamená, že to přežil; někdy to bývá i tak, že navzdory tomu, že přežil, to nezvládul). Jeden skvělý seriál, který sledujeme, má poslední díl s mottem od F. Kafky, kterej jsem měla vždycky ráda a jsem vděčná, že se mi vynořil právě teď. Zní asi tahle: "Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ponecháno tvé svobodné vůli a odpovídá to tvé přirozenosti, ale možná, že právě toto vyhýbání je jediným utrpením, kterému bys mohl zabránit." To neplatí jen o utrpení světa.

To je jedna z jeho úvah, který jsem si kdysi zapsala do deníku. Nepamatuju si na svojí tehdejší nejoblíbenější o pokroucené větvi, flétně a hudbě. Musím to najít.

Zpátky na značky. Ona tam byla, nevím, co všechno tam zažila a viděla,  ale mnohé si myslím dokážu představit a vím, že toho bylo fakt hodně. Byla tam, napsala písně a ty písně přesáhly jí, žijí svým životem a pomáhají. Pomáhaly mi už v pubertě, i ty starší, které napsala před tím, než jí rakovina vyzvala k boji.

Teď jsem se dostala do míst, která jsou podobná. Představovala jsem si je kdysi, když Zuzana umřela. Teda spíš se představovat pokoušela, ale byly to místa utrpení v mlhách. Hlavně jsem smutnila a  skrze tu píseň byla s ní. S její transcendencí.
Teď tam v poslední době jsem často, a to v situacích, kdy špatné zprávy, jako dnes potvrzení klinické progrese, porazí mojí ochranu přítomného okamžiku a vrhnou mne do minulosti spojené s rakem, do míst do dřeně vyžraného smutku, plných špatných zpráv. A ty fajn návraty do minulosti, který by mne mohly pohladit, jsou nemožné. Nebo mě házejí do budoucnosti - v mém případě údolí úzkosti. V jasných konturách a osamělá, ostrá, jediná. Taky mne do těch míst vrhá bolest, s ní kouzlo přítomnosti mizí a stává se nesnesitelné. Já mám dnes ale o jednu starost míň - o prudkou a pulzující bolest, její oslabení dovolí unikat a být, kde mi je dobře, tady a teď, tam, kde jsou barvy a vůně, strašák číhá za rohem, ale občas si nasadí klaunskej červenej čumák (brr). Proto můžu psát.

Tak jsem díky posledním blbým zprávám na hnusným místě, kde to neznám, ale občas si dovolím déledobější "vycházky":) protože mě nic moc nebolí a netlačí /z různých důvodů, zejména z těch, o kterých nevíme/. Díky tomu dnes unikám do království jídla, zkrášlování květin doma, do Baltimoru v seriálu The Wire (the best). A taky do písní Zuzany, se kterou se v nich můžu setkat. To mi dodá další sílu, jak jinak, než ze souznění, vztahu, transcendence.

Takže že bych přeci jen brala ty opiové náplasti proti bolesti? No to bude mañana, fak yes.
Zaberou určitě ještě líp, než ten novalgin a další obyč věci, co mám v sobě.

Pro další zahnání trudomyslnosti popíšu plán další naší cesty, odlehčený od bolesti: zítra seminář na kterým budou probírat můj případ..., navrhla jsem dnes na základě konzultací s dalšími odborníky ozařování k eribulinu, Tes na to myslela taky a chce to probrat s radiology. Eribulin - dle mnohých spása TNBC, uvidíme, ve čtvrtek. V pátek zavedení portu (usb otvor, do kterého se zavádí kanila:). V neděli, pokud bolest dovolí, hory. Budu tam do středy. Ne, nebudu lyžovat, ano, budu odpočívat! Děkuju za vaší podporu, bez ní bych byla v hrozných hororových místech, z kterých není úniku bolest nebolest.